Už je to nějaký ten pátek, co velikonoční svátky v naší zemi představují čtyři dny zaslouženého volna. Vzniká nám tu sice úsměvná slovní přesmyčka, protože právě Velký pátek byl oficiálně uznán státním svátkem, čímž nám umožnil o jeden den déle „lenošit“. Úmyslně však lenošení uvádím v uvozovkách – každý z nás má totiž o odpočinku trochu jinou představu.
Pro orienťáka rozhodně neznamená volno sezení u televize, ale pobyt v přírodě způsobem nám vlastním: během cestou necestou s buzolou, mapou a čipem v ruce.
Kokořínské hřbety vs. beskydské kopce
Z pohledu závodního kalendáře se o Velikonocích nabízela lákavá klasika: Velikonoce ve skalách, pořádané pražskou Kotlářkou. Běhání v krásném a pro nás mapově fascinujícím prostředí Kokořínska bylo balzámem na duši i výzvou pro nohy. Byť se jen maličká část našeho oddílu rozhodla vyrazit na dlouhou cestu za tímto dobrodružstvím, určitě stála za to, protože místní skalnaté hřbety a pískovcové labyrinty jsou terénem, kterého se nám v našich domovských Beskydech nedostává.
Tři Studně: Když Livelox vypráví příběhy
Zatímco část oddílu kličkovala mezi pískovci, další početnější skupina ladila formu na soustředění pod hlavičkou MOV v okolí Tří Studní. Čekal nás tam nádherný, vysoký les, ale také neúprosný režim dvou tréninků denně.
Dopolední technické okruhy, zaměřené na přesnost, střídaly náročné večerní „nočáky“. Fyzická únava se s přibývajícími kilometry v nohách začala logicky projevovat. Jak se říká: „Když nohy nemůžou, hlava přestává mapovat,“ což vedlo k nejedné zajímavé chybě na postupech.
O to výživnější však byly odpolední rozbory nad Liveloxem. (Nesmělo chybět ani tradiční Velikonoční zelené 🫣)Sledování našich „klikatých“ trajektorií a porovnávání, kudy všude se dalo (ne)jít, nás na promítaném plátně značně pobavilo. Smích nad vlastními kufry k orienťáckému soustředění prostě patří – je to ta nejlepší terapie po náročném dni a zážitky, které nám z těchto rozborů zůstanou, jsou k nezaplacení.
Závěrem
Ať už jsme tedy Velikonoce trávili bojem v kokořínských skalách nebo dřinou na vysočinských mechových lesích, jedno je jisté: domů jsme se vrátili unavení, ale s čistou hlavou a pocitem, že tohle aktivní „lenošení“ stálo za to. Teď už jen zbývá tuhle jarní energii a naběhané kilometry zúročit v nadcházející sezóně!
